Barvy lásky (povídka) 12. kapitola

17. listopadu 2016 v 22:34 | Hana |  Barvy lásky (povídka)


https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcR6NxWcig9IpLazkCoSyMLhmBhIDwAXce8lb9l8YuzJamq5FX9Z



Valerie si všimla, že Michael je mnohem hubenější a pobledlý v obličeji. Jeho oči ale zářily tou známou radostí, jako vždycky, když se mu povedl nějaký šibalský kousek. Vědom si toho, že tady nebude čekat nikdo z paparazzi, vzal ji za ruku a vystoupili po nízkých schůdcích k obrazům..
Tiše a s jemně stisknutými rty si všechny prohlížel, jakoby je pečlivě vstřebával do své mysli a nechával je na sebe působit. Chvilkami přikyvoval hlavou, usmíval se a u kresby Bee-Bee se jeho tvář přímo rozsvítila nadšením.
"Ohh! Je vidět, že ji máš moc ráda", ozval se. "To ano", pousmála se, i když v tom okamžiku nevěděla, koho z těch dvou víc...Srdce se jí zase rozbušilo, jakmile se na ni zadíval. Proč jen mám takový problém, říct mu to nahlas, pomyslela si.
"Přijela jsi tím svým autíčkem?" naklonil se k ní s dalším ze série svých potutelných úsměvů. "Jo", kývla.
"Co takhle projet se v něm? Vždycky jsem si něco takového přál!"
Nic šílenějšího neslyšela, takže to asi myslel vážně.... "Ty jsi fakt cvok! A myslíš, že chci riskovat bouli na tvojí hlavě, jestli tě někdo pozná a pustí se za náma?" "Neboj, ani jim to nedojde". Pravda, pomyslela si Valerie. Když se budou soustředit na barevné auto, Michaela budou považovat za nějakého imitátora... "Tak to chci vidět!!" Podívali se na sebe a scaccato vybuchli smíchy. Na to se spolu rozeběhli ven k zaparkovanému žlutému broukovi, pokreslenému červenými srdíčky a černými šlápotami, mezi které Val ještě přimalovala noty.
"Hej, mrkněte se.. to je ale podoba", ozvalo se pár prvních pozorovatelů. "To není podoba. To jsem já osobně ", zažertoval Michael. "Jen si moc nefandi, kámo", volali na oplátku. "Pěkná kočka. Hej, nemohl bys nám ji naq chvilku půjčit?" vtipkoval další. Tím naštěstí zájem ustal, i když Michael si to viditelně užíval. Nebylo to poprvé, kdy utekl ochrance. Tušil, že zvlášť Bob s ním dlouho nepromluví, pokud nebude třeba a bude se tvářit jako kyselé zelí.
"Nech mě prosím řídit", zaškemral jako malý u předních dveří. Valerie se zhluboka nadechla a vykulila oči.
"Ne, ne a ne", protestovala "Jsem dobrý řidič", snažil se ji přemluvit . "Právě. O tom jsem..." Chtěla dodat četla, ale pak se zarazila.
Lepší bude, když se přesvědčí sama a Michael ke všemu vypadal jako prosící štěně. Ale co když je zastaví policie? No co... věřila, že on už to všechno zařídí a už jen pro ten výraz policistů potom by to stálo za to. A navíc... přece si nenechá ujít příležitost poznat Michaela i jinak.
"Dobrá", hodila mu klíče. "Jen mi slib, že tu jízdu přežijeme. "To záleží na okolnostech", dal si prameny vlasů za uši a nasoukal své dlouhé tělo za volant.


Výsledek obrázku pro Michael Jackson Black Or White


"Zpomal prosím...ne, ne... to je v háji", zakryla si Valerie oči už po páté. Nesedět vedle Michaela, použila by i ostřejší slovo. Tentokrát proto, že za sebou zaslechla policejní houkačku.
"Proč se tak bojíš?" pousmál se. Už tak měl patrně dojem, že jede hrozně pomalu. Policejní auto kolem nich přefrčelo a míjelo je bez povšimnutí. Měli jiný cíl.
Jejich jízda podél palem, ale i v nebezpečné blízkosti pestrobatrevných kontejnerů skončila na upravené příjezdové cestě s označením SOUKROMÝ POZEMEK.
Po dalších deseti minutách míjeli pár bezpečnostních kamer, projeli branou a zastavili u hnědého domu v palladiovském architektonickém stylu s bílými okny, sloupovím v průčelí a zdobenými balkony. Přesto, že s Neverlandem se nedal zdaleka srovnávat, působil velice romanticky. Kolem dokola byl obklopený parkem a chráněný stromy. Na první pohled připomínal typické stavby ve Virginii.
Od vchodu k nim kráčel rychlým krokem mohutný černoch, potící se tenhle teplý den v šedivém obleku. Bylo poznat, že tam stál už delší dobu. Sotva vystoupili, pootevřel pusu a s výrazem, který naznačoval, že nebude používat právě vybíravá slova zamířil prstem na Michaela.
"Teď ne, Bobe", zadržel ho Michael, tušíc, co mu asi chce říct. "Mám něco důležitého...A nechci být čtyřiadvacet hodin rušený. Jen v případě, že by vypukla třetí světová válka".
Bob spolkl svá slova a mávl rezignovaně rukou s výrazem kdo chce kam...


http://coursesite.uhcl.edu/HSH/Whitec/ximages/authors/Jefferson/MonticelloFront2.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 18. listopadu 2016 v 9:28 | Reagovat

Jejda, to je taková pohoda. Představa Michaela natěsnaného v malém brouku mě pobavila, ještě když jsem si tak představila, jak asi vypadalo to jeho řízení. Ale ale, pán nechce být 24 hodin rušen,hmmm hmmm, copak asi chystá? Já bych věděla a uvidíme v další kapitole, zda jsem se nemýlila.

2 hanylen2 hanylen2 | 18. listopadu 2016 v 11:50 | Reagovat

[1]: Adelle, neboj, Bob si ještě užije a Mike a Valerie také. Přidám další pokračování o víkendu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama