Barvy lásky (povídka) 1. kapitola

10. října 2016 v 15:54 | Hana |  Barvy lásky (povídka)

Je tu první kapitola mé povídky, snad se budou líbit i další a omlouvám za prodlení s přidáním další, blog byl opět smazaný.


https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcR6NxWcig9IpLazkCoSyMLhmBhIDwAXce8lb9l8YuzJamq5FX9Z



Přestože byl únor, počasí v Los Angeles tomu vůbec nenapovídalo. Na hvězdy na známém chodníku Hollywood Boulevard dopadaly sluneční paprsky a nikde ani stopa po sněhu.
Valerie se dívala na otisky rukou Freda Astaira, Shirley Temple, Elizabeth Taylor a ostatních legend.
I když žila v Los Angeles, nenarodila se tu a málokterou z osobností viděla na vlastní oči.
Představovala si tedy, jak tam zanechávají svá znamení i pro příští generace.
Měla právě před dokončením výtvarné akademie. Nadání snad zdědila i po svém strýci z Francie. Aby pravdu řekla, byla ráda, že tuhle školu už brzy opustí. Připadalo jí, že to je spíš brzda přirozeného talentu. Nechápala, jak někdo může jen ze snobizmu nebo touhy předvédst se, že na to má, utratit desítky milionů za obraz, na kterém není jasné "co tím chtěl vlastně básník říct". Ale je to asi otázka osobního pohledu, s tím už se bude muset smířit...


Chodník slávy se táhne do délky šesti kilometrů a je na něm 2401 slavných jmen


Malovala často portréty podle fotografií a aby si něco přivydělala vedla i výtvarný kroužek.
Tam u plátna se Valerie cítila nejlépe. V bílém plášti a neposednými zrzavými vlasy svázanými do gumičky ztrácela pojem o čase. Pak procházela kolem ostatních kreseb, ale snažila se spíš povzbudit své žáky, jinak by ztratili nadšení a chuť pokračovat.
"Chtěla bych se vás na něco zeptat. Jaké máte vzory?" zajímala se. "Salvador Dalí ", ozvala se Sarah. "Proč?" "Maloval bezva šílenosti... používal prý i vlastní výkaly a svět mu za to platil velký prachy". "Bléé", zkřivila pusu Adriana a ostatní se začali o překot smát. "Nesmějte se", poznamenala Valerie. "Umění je vážná věc. Pojďte sem. Vidíte tu modrou oblohu?" ukázala na Arianin obraz. "Vidíte, jak zachytila její podstatu? Její duši?" "Ale, slečno Mathisová, je to jen obloha. Jak by mohla mít duši?" "Jak? Když do toho, co děláte, dáte svoje srdce, všechno, co namalujete, bude mít duši", odpověděla Valerie.
Zase se zdržela. Uvědomila si, že slíbila své malé neteři návštěvu Disneylandu. Ne... domů už to rozhodně nestihne. Sundala si rychle bílý plášť, který už poznamenalo pár barevných skvrn a pověsila ho na věšák. "Tak nashle v pátek", rozloučila se s ostatními a zamkla ateliér.
Vložila do tašky skicář. Když pojede rovnou, ještě to stihne.

"Ahoj, Bee-Bee", zamávala, když objevila svou neteř mezi ostatními u vchodu. "Nečekala jsi dlouho?" "Kdepak", ujistila ji holčička a se vstupenkou běžela rovnou k bráně.
Uvnitř parku Bee-Bee hned obsadila jeden z velikých otáčivých čajových šálků. Valerie se chvíli vozila s ní, ale místo další jízdy se rozhodla posadit se opodál a začala kreslit její obrázek... jen náčrtek rozesmátého děvčátka, jak mává z obřího hrnku.
"Promiňte, že jsem tak zvědavý... ale málokdo je v Disneylandu a kreslí tu. Každého spíš zajímají atrakce", ozvalo se náhle vedle ní. Hlas patřil hubenému muži s knírkem, bradkou a modrou bundou, který si přisedl vedle. Na očích měl černé brýle. Okamžitě se na něj otočila ostražitým pohledem, ale v tónu jeho hlasu bylo něco vlídného i uklidňujícího zároveň. "Profesionální deformace", poznamenala s úsměvem. "Je to jen náčrtek mojí neteře". "Můžu se podívat?" zeptal se. "Taky se totiž věnuju malování, jen o volném čase… takže nic moc. Pro mě je to spíš relaxace. Obdivuji, když tohle někdo dokáže... vy jste malířka?" "Zatím studuju", položila desky vedle sebe. Dovolila, aby si je vzal, ale raději si pro jistotu sedla trochu dál. Není radno důvěřovat každému. Když si sundal brýle a zastrčil je do kapsy, všimla si jeho zvláštních hnědých očí. Měly v sobě neobvyklou jiskru, jakoby to byly oči někoho mnohem mladšího. Při pohledu na její kresbu se rozšířily se přímo dětskou radostí. "Líbí se mi to... máte opravdu talent. Vaše obrazy určitě někdo velice ocení, to neříkám jen tak!"
To už se Valerii zdálo příliš. "Přeháníte", poznamenala. "Co vy o tom víte? A kdo vlastně jste?" Uvědomila si, že už notnou dobu se tu baví s člověkem, kterého vůbec nezná. "Když vám to řeknu, stejně mi neuvěříte", odpověděl se zvláštním, potutelným úsměvem. "Proč bych neměla?" "Přijďte zase zítra v pět hodin a zjistíte to. A jestli můžete, vezměte sebou ještě nějaké kresby". Pak vstal, dal si čepici víc do čela a zamířil k nedaleko stojícímu silnějšímu člověku ostříhanému na ježka. Zahlédla, že mu něco říká a přitom na ni ukázal. "Teto, kdo to byl?" přiběhla Bee-Bee. Valerie ji vzala za ruku. "Asi nějaký podivín", řekla. "Tak se poď ještě povozit... je to bezva", žadonila Bee-Bee.


https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/236x/31/ff/c2/31ffc2ae50864c124f4dd07a85e557d5.jpg Valerie Mathisová
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. října 2016 v 16:17 | Reagovat

Také ráda maluji :-) Jsem zvědavá jak bude příběh pokračovat dál

2 hanylen2 hanylen2 | 10. října 2016 v 20:13 | Reagovat

[1]: Díky, za pár dní je tam pokračování. Snad se to rozjede.

3 Adelle Adelle | Web | 23. října 2016 v 15:31 | Reagovat

Hani, krásný rozjezd. Čte se to úžasně. A podivín s knírkem a bradkou, jo? Houby s octem, Valerie. Michael je to!!! :-D Jen se umí dobře maskovat. Jdu s radostí na další kapitolu.

4 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 4. listopadu 2016 v 14:32 | Reagovat

Já bych také  ráda kreslila, ale jsem v tom děsná. Hani, všimla  jsem si nesrovnalostí s blogem, snad už je všechno v pořádku. :-( No, podivín...Valerie se ještě bude divit, jak ji ten podivín nakonec okouzlí :-)

5 hanylen2 hanylen2 | 4. listopadu 2016 v 23:14 | Reagovat

[4]:Aničko, díky moc za návrat i za komentář. Blog mi byl kompletně dvakrát smazaný. Ale snad to teď už vydrží. Škoda, že jsem to neměla zálohocané - bylo tam i hodně dokumentů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama